Historie Mistrovství světa ve fotbale (5.) – fotbal za války

Přestože by měl být sport v první řadě oslavou skvělých fyzických dovedností, někdy zkrátka musí jít zábava stranou. Víc než kdy jindy to platilo během nejkrvavější epochy novodobých dějin. Brzy po vypuknutí druhé světové války byla Evropa paralyzována konfliktem, který si vyžádal desítky milionů obětí. Konání vrcholných mezistátních akcí bylo v nastalé situaci nemožné. Chybělo všechno – peníze, čas, pracovní síla, chuť, a především bezpečí. Veškeré lidské úsilí i mysl pohlcovala válka. Mistrovství světa ve fotbale se tedy stalo jednou z mnoha sportovních událostí, které ustoupily historické katastrofě. Šampionát se na dlouhých dvanáct let odmlčel.

Mussolini a fotbal – Trofej v krabici od bot
Fotbal za války – Josef „Pepi“ Bican
Zpustošená Evropa – Mundial se vrací!

<< předchozí díl – následující díl >>

Foto: ČTK/Hampl Alexandr

Vroucí politická situace ovlivňovala fotbal v průběhu 30. let

Druhá světová válka pochopitelně nevypukla zničehonic. Události třicátých let postupně vedly k nevyhnutelnému. K válečnému konfliktu se schylovalo řadu let, ale západní politika appeasementu dlouho věřila, že nakonec dojde k diplomatickému řešení a nebudou se opakovat hrůzy první světové války.

Na starém kontinentu se však dále rozmáhaly diktátorské režimy, které už ovlivnily i předchozí dva šampionáty. Itálie zvítězila na domácím MS v roce 1934 a mnohé historické prameny a články z tehdejší doby naznačují, že italský vůdce Benito Mussolini uplácel rozhodčí.

Se Švédem Ivanem Eklindem, který řídil semifinálové střetnutí Itálie proti nesmírně silnému rakouskému „Wunderteamu“, údajně Mussolini v předvečer zápasu diskutoval u večeře „taktiku“. Eklind poté řídil i finálové utkání s Československem, před nímž byl pro změnu přizván do Duceho VIP boxu.

Zvítězit, nebo zemřít! Mussoliniho legendární telegram

Mussolini hrál důležitou roli také během MS 1938 ve Francii. Italové dokonce odehráli klání s Francií v černých dresech, aby vzdali hold Národní fašistické straně, která vyznávala právě tuto barvu – viz paramilitaristická organizace Černé košile.

Před finále s Maďarskem zase Mussolini údajně poslal italskému týmu telegram, v němž stálo: „Vincere o morire!“, tedy „Zvítězit, nebo zemřít!“ Zda opravdu ve zprávě byla tato věta, to se nikdy nepotvrdilo.

Ať už je příběh o Mussoliniho výhružce pravdivý či nikoliv, fotbal byl ve 30. letech neoddiskutovatelně ovlivňován politickými událostmi. Španělsko muselo zapomenout na MS 1938 kvůli tamní občanské válce, Rakousko zase i přes úspěšnou kvalifikaci odstoupilo, protože ještě před startem šampionátu anektovalo zemi Hitlerovo Německo.

Trofej mistrů světa strávila druhou světovou válku v krabici od bot

Právě Hitlera se obával italský viceprezident FIFA a předseda italské fotbalové asociace Ottorino Barassi. Ten po Mistrovství světa 1938 tajně vyzvedl vítěznou trofej v římské bance a uložil ji do krabice od bot, kterou doma schoval pod postel. Barassi se obával, že by jinak nacisté pohár zabavili.

Díky Barassimu zůstala trofej po celou dobu druhé světové války v bezpečí. Barassi ji před prvním poválečným MS po dlouhých dvanácti letech vrátil. Tak dlouhou dobu nikdo jiný mistrovskou trofej nevlastnil.

Fotbal se hrál i za války, mezistátní zápasy ale byly značně omezeny

Ani kruté období let 1939 až 1945 ovšem nezastavilo fotbal se vším všudy. Fotbal během války povzbuzoval morálku; jak vojáků, tak civilistů. Zejména mezinárodní zápasy však ze zřejmých důvodů podléhaly řadě omezení.

Například Němci mohli hrát utkání pouze proti zemím Osy, neutrálním zemím a loutkovým státům. První mezinárodní zápas během války sehráli už 24. září 1939 proti Maďarům v Budapešti. Celkem za toto období Němci odehráli 35 utkání, jejich posledním soupeřem bylo Slovensko (22. listopadu 1942).

Anglie v rámci druhé světové války sehrála 29 neoficiálních mezinárodních zápasů – mezi 11. listopadem 1939 a 5. květnem 1945. Angličani patnáctkrát změřili síly se Skoty, čtrnáctkrát s Velšany.

Bicanovi nestihli před MS 1938 vyřídit československé občanství

Druhá světová válka bohužel značně ovlivnila i reprezentační kariéru Josefa „Pepi“ Bicana, jednoho z nejlepších fotbalových útočníků historie. Bican si na MS 1934 zahrál ještě v dresu Rakouska, a dokonce vstřelil gól v utkání proti Francii.

Od roku 1937 však působil ve Slavii Praha a hlásil se k českému původu. Bican chtěl reprezentovat Československo už na MS 1938, ale bohužel mu nestihli včas vyřídit občanství, a tak do Francie s československým týmem neodjel.

Válka zamezila Bicanovi v další účasti na světovém šampionátu

Za náš národní tým začal Bican střílet góly až po mistrovství světa ve Francii. Ještě v roce 1938 třikrát udeřil v přátelském utkání ve Švédsku, poté skóroval v Jugoslávii a doma čtyřmi brankami sestřelil Rumunsko. Ve Wroclawi 12. listopadu 1939 hat-trickem pomohl protektorátní reprezentaci k remíze 4:4 s výběrem nacistického Německa.

Bican působil v reprezentaci i po válce, ale ke svému poslednímu utkání za Československo nastoupil 4. září 1949. Bylo mu šestatřicet let. Jeden z nejobávanějších fotbalových kanonýrů všech dob si tak bohužel nikdy nezahrál na mistrovství světa v československém dresu.

MS ve fotbale byla zábava, na níž zpustošená Evropa neměla peníze

Světové šampionáty pro roky 1942 a 1946 byly zrušeny. FIFA ale chtěla po válce co nejdříve znovu oživit slavný turnaj a začala spřádat plány pro zorganizování dalšího mistrovství světa. Většina Evropy byla ovšem zdecimována válkou, kontinent byl materiálně i finančně zruinován.

Mezinárodní asociace fotbalových federací tak měla značné potíže s tím, aby našla zájemce o pořadatelství fotbalového šampionátu. Takovou investici si evropské země nemohly dovolit, protože kvůli válce potřebovaly své zdroje využívat k urgentním nápravám v důležitějších oblastech. Nepřipadalo v úvahu plýtvat prostředky na sportovní zábavu.

Brazílie vysvobodila FIFA, Mundial přeci jen bude

Když už to vypadalo, že je budoucnost FIFA World Cup v ohrožení, vysvobodila jej Brazílie, která se na kongresu v roce 1946 nabídla pro roli hostitele. Jedinou podmínkou Brazílie bylo posunutí šampionátu o rok. Původně se totiž plánovalo, že se MS uskuteční už v roce 1949.

Brazílie už byla – spolu s Německem – jedním z hlavních kandidátů pro pořádání šampionátu v roce 1942, a pokud by turnaj nebyl zrušen, s největší pravděpodobností by získala pořadatelství. Po dvou turnajích v Evropě se nabízelo, že dá FIFA přednost jihoamerické zemi.

Brazilská nabídka pro rok 1950 byla podobná té původní a FIFA na ni rychle kývla: Mistrovství světa ve fotbale bylo zachráněno. Brazilský Mundial se navíc poprvé mohl týkat i britských zemí, které v roce 1946 konečně znovu obnovily své členství ve FIFA.

Desátého května 1947 se odehrál „Zápas století“ mezi Velkou Británií a Výběrem zbytku Evropy, kterému v glasgowském Hampden Parku přihlíželo 135 000 diváků. Britové zvítězili drtivě 6:1. Výdělek ze zápasu, který činil £35,000, byl věnován FIFA na podporu obnovy jejího chodu po druhé světové válce.

Zda se návrat Home Nations do reprezentačních soutěží okamžitě projevil na výsledcích mistrovství světa, to se dozvíme v příštím díle...