Historie Mistrovství světa ve fotbale (16.) – MS 1990

Mezi dvěma mistrovstvími světa uplynuly jako obvykle jen čtyři roky. V řadě evropských zemí ale šlo o jedno z nejdůležitějších období ve 20. století. Studená válka mezi Východem a Západem končila, revoluční vlna začínala přepisovat politickou mapu. Možná trochu symbolicky tak Mistrovství světa ve fotbale 1990 patřilo mezi ta defenzivní. Důraz na obrannou taktiku řady mužstev dokonce přiměl vedení FIFA ke změně některých pravidel. Přesto turnaj v Itálii přinesl i řadu skvělých momentů.

Revoluční vlna – Itálie podruhé
Kvalifikace – Znovu s Venglošem
Herní systém – ČSFR ve skupině
Vítězní Kamerunci – Efektivní Brazilci
Remízová skupina – Osmifinále
Bomber Skuhravý – Němci vs. Nizozemci
Čtvrtfinále – Nezáživná Argentina
Další penalty – Finále MS 1990

<< předchozí díl – následující díl >>

Foto: ČTK/imago sportfotodienst

Italské mistrovství na pozadí velkých historických událostí

Když na konci června 1986 končilo MS ve fotbale v Mexiku, byl už Michail Gorbačov přes rok generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu. Za tu dobu stihl představit reformy, kterými chtěl provést SSSR z ekonomické stagnace.

Glasnosť, perestrojka, uskorenije; tato slova katalyzovala sled událostí, které v následujících letech proměnily život desítek milionů Evropanů.

Seriál Historie Mistrovství světa ve fotbale není lekcí z dějepisu, přesto je třeba nastínit politické souvislosti, které provázely období mezi mexickým a italským šampionátem. Revoluční rok 1989 je mementem pádu komunismu v Evropě. Totalitní zřízení se začala postupně rozpadat v Polsku, Maďarsku, Východním Německu, Bulharsku a samozřejmě i Československu.

Když americký prezident Ronald Reagan 12. června 1987 v Západním Berlíně pronesl památnou větu, „Mr. Gorbachev, tear down this wall,“ ještě nemohl tušit, že berlínský symbol fyzické i mentální barikády mezi Východem a Západem půjde 9. listopadu 1989 skutečně k zemi.

O osm dní později začala v Československu Sametová revoluce. Režimu bylo odzvoněno, a to nejen klíči. Detaily naprosto zásadních dní pro svobodu a lepší život tehdejších československých občanů i budoucích generací tu ale dále rozebírat nebudeme. Vždyť je fenomenálním způsobem zpracoval Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce.

My se raději vrátíme k fotbalu. Je však nezbytné připomenout, že československá reprezentace odehrála poslední kvalifikační utkání pouhé dva dny předtím, než v pátek 17. listopadu 1989 na Albertově odstartovaly události, které pohnuly dějinami našeho státu.

Itálie druhou zemí, která dvakrát uspořádala FIFA World Cup

Teď už to ale vezměme ve stejném pořadí, které je pro tento seriál typické, a zastavme se u hostitele MS ve fotbale 1990. Itálie se po Mexiku stala druhou zemí, která podruhé přivítala FIFA World Cup, přičemž poprvé měla tuto čest už v roce 1934.

O italském pořadatelství bylo rozhodnuto 19. května 1984 v Curychu. FIFA vybrala Itálii na úkor jediného protikandidáta, SSSR, a to v poměru 11 ku 5 hlasům. Přesně v ten večer Sovětský svaz oznámil bojkot olympijských her v Los Angeles. Spekulovalo se o tom, že právě to byl hlavní důvod, proč Itálie vyhrála hlasování tak jasným poměrem. Prezident FIFA João Havelange však tyto úvahy zamítl.

MS ve fotbale 1990 patřilo k nejsledovanějším událostem v historii televizního vysílání. Byl to rovněž první šampionát, který byl oficiálně natáčen v HDTV. Evropa byla zkrátka připravena učinit rázné kroky vstříc 90. létům – politické i technologické.

Netradiční simulování brankáře Rojase stálo Chile dva šampionáty

Do kvalifikačního cyklu zasáhlo celkem 116 národních týmů, ale během kvalifikace byly diskvalifikovány reprezentace Mexika a Chile. Mexičané doplatili na to, že v předchozím mládežnickém turnaji nasadili staršího hráče, než povoloval limit.

Chilané zase pykali za to, že jejich brankář Roberto Rojas v zápase s Brazílií předstíral zranění, údajně způsobené světlicí hozenou z tribuny. To vedlo k předčasnému ukončení zápasu – Chilané v té chvíli prohrávali o gól.

Rojas měl však v rukavici schovanou žiletku a sám si pořezal obličej. Když okolnosti celé aféry vyšly najevo, stihl Rojase pořádný trest – 12letý zákaz startu. A chilská reprezentace byla vyloučena nejen z účasti na MS 1990, ale také z MS 1994.

Kvalifikaci naopak úspěšně zvládly Kostarika, Irsko a Spojené arabské emiráty, jejichž reprezentanti si shodně mohli rezervovat letenky na jejich premiérový šampionát. Po dlouhé době se na šampionát vrátil Egypt, který svou předchozí zkušenost absolvoval shodou okolností rovněž v Itálii, tedy o šestapadesát let dříve.

Čtyřicetileté čekání na účast v závěrečném turnaji ukončili reprezentanti USA, Kolumbie si zahrála první MS od roku 1962 a Rumunsko se představilo na šampionátu po dvaceti letech.

Na MS 1990 se naopak nepodívali fotbalisté několika evropských výběrů, které obvykle patří mezi tradiční účastníky – Francouzi, Poláci či Maďaři. Navzdory slibnému vystoupení na předchozím Mundialu se nekvalifikovali ani Dánové, kteří si ale zklamání vynahradili o dva roky později, když – z pozice náhradníků – triumfovali na Euru.

Čechoslováky po osmi letech dovedl na závěrečný turnaj staronový trenér Vengloš

Čechoslováci se v kvalifikaci znovu potkali i s Portugalci, kteří byli jedním ze tří celků, které předčily náš tým v kvalifikační skupině o postup na MS 1986. Tentokrát se ale vstup do boje o místo na šampionátu československým hráčům vydařil.

Z prvních pěti zápasů naši reprezentanti čtyřikrát udrželi čisté konto. Body v nich ztratili jen s Belgičany, s nimiž na Tehelném poli hráli 0:0 a z Bruselu odjeli s porážkou 1:2. Dvě dalo by se říci povinná vítězství nad Lucemburskem, a především výhra 1:0 ve Švýcarsku, ale dávaly našim hráčům výborné šance na postup.

Když následně sparťan Michal Bílek dvěma góly na Letné pomohl porazit Portugalsko 2:1, byli Čechoslováci jednou nohou na šampionátu. Stejně jako před osmi lety je na závěrečný turnaj dovedl trenér Jozef Vengloš, který se před touto kvalifikací vrátil na lavičku národního týmu.

Skuhravý, Bílek a Moravčík v předposledním zápase se Švýcarskem ještě více přiblížili Československo postupu, o kterém se ale definitivně rozhodlo až 15. listopadu 1989 v Lisabonu. Na Estadio da Luz uhráli naši fotbalisti remízu 0:0 a pojistili si druhou postupovou pozici za Belgií. Portugalci si naopak šampionát na Apeninském poloostrově mohli vychutnat jedině v televizi.

Na mistrovství světa 1990 padalo málo gólů

Jak už bylo zmíněno, sledovanost závěrečného turnaje v Itálii byla vysoká. MS 1990 je však široce označováno jako jeden z nejslabších šampionátů v historii. Padalo na něm pouze 2,21 branky na zápas, což je dosud rekordně nízký gólový průměr.

Zároveň rozhodčí během šampionátu vytáhli hned šestnáctkrát červenou kartu, což byl tehdejší rekord. Velmi defenzivní taktiky během turnaje nakonec přiměly FIFA k zavedení nového pravidla o „malé domů“. Od následujícího MS už byly také udělovány tři body za vítězství namísto dvou.

Šampionát v Itálii měl ale stejný systém jako předchozí Mundial v Mexiku. Představilo se na něm 24 reprezentací, které byly rozděleny do šesti skupin. Nejlepší dva týmy postoupily do osmifinále, kam je doprovodily čtyři nejlepší celky z tabulky třetích mužstev.

Losování základních skupin proběhlo 9. prosince v Paláci sportu v Římě za účasti hrdinů předchozích šampionátů: Pelého, Rummeniggeho a Bobbyho Moorea.

Československý tým prošel ze skupiny spolu s domácími Italy

Po pádu komunistického režimu už Čechoslováci v Itálii nevystupovali pod zkratkou ČSSR. Od 29. března bylo slovní spojení Československá socialistická republika minulostí, v roce 1990 probíhala dnes již úsměvná „pomlčková válka“ o nový název.

Nakonec představitelé obou táborů dospěli k oficiálnímu označení Česká a Slovenská federativní republika. Pro nás je důležité zejména to, že na MS byl tým ČSFR přiřazen do skupiny A spolu s pořadatelskou zemí, Rakouskem a USA.

Naši reprezentanti vstoupili do šampionátu skvěle, ve Florencii 10. června vyprášili Američany výsledkem 5:1. Dvěma góly se na tom podílel útočník Tomáš Skuhravý. Už o den dříve Italové jedinou brankou zdolali Rakušany, vysvobodil je střídající útočník Salvatore „Totò“ Schillaci.

Italové stejně skromným výsledkem následně zdolali i USA. Čechoslováci porazili Rakousko taktéž 1:0, o čemž v 31. minutě rozhodl Michal Bílek z penalty (byl to už jeho druhý proměněný pokutový kop na šampionátu).

Itálie i Československo mířily do osmifinále a jejich závěrečný vzájemný zápas měl určit vítěze skupiny. Domácí vyhráli 2:0 díky trefám Schillaciho a Roberta Baggia. Pro Rakousko i USA turnaj skončil, Rakušanům nepomohla ani výhra 2:1 právě nad Spojenými státy.

Kamerunci na úvod porazili obhájce světového titulu

Ve skupině B zaujali především Kamerunci. Ti v úvodním zápase zaskočili obhájce titulu z Argentiny, samozřejmě s kapitánem Diegem Maradonou v základu. Kamerun na milánském San Siru vyhrál 1:0, gól vstřelil Omam-Biyik.

Do týmu Kamerunu se těsně před šampionátem vrátil 38letý útočník Roger Milla, který už ukončil reprezentační kariéru. K návratu jej přemluvil sám kamerunský prezident Paul Biya. Milla se výrazně připomněl ve druhém utkání, v němž dvěma góly pomohl k porážce Rumunska 2:1. Kamerun měl namířeno do další fáze.

Šampionát naopak nevyšel Sovětskému svazu, který podlehl 0:2 jak Rumunsku, tak Argentině. V závěrečném utkání sice Sověti čtyřmi brankami vyprášili Kamerunce, ale na rozlišném osudu obou reprezentačních výběrů už to nic nezměnilo. Rumunsko s Argentinou remizovalo 1:1 a oba celky doprovodily Kamerun do osmifinále, zatímco Sovětský svaz obsadil poslední místo.

Reprezentanti Brazílie a Západního Německa zvládli skupinu bez potíží

Brazílie už na MS 1986 prošla základní částí velmi přesvědčivě a stejným způsobem si vedla i ve skupině C v Itálii. Všechna utkání sice Brazilci vyhráli pouze o gól, ale to samozřejmě stačilo na první místo. Porazili 2:1 Švédsko, následně jedinou brankou zdolali Kostariku i Skotsko.

Švédi nelichotivý výsledek s Brazílií do puntíku zopakovali i s ostatními soupeři a ve skupině tedy nezískali ani bod. Kostarika už v prvním kole porazila Skoty 1:0, a tak zakončila skupinu na druhém místě. Skotové se, jako obvykle, loučili už po třech zápasech.

Skupina D byla gólově nejbohatší. Zařídili to zejména Západní Němci, kteří v úvodních třech zápasech nastříleli 10 branek. Nejprve smetli Jugoslávii 4:1, poté porazili Spojené arabské emiráty dokonce 5:1. V obou zápasech se prosadila trojice hvězd Völler, Matthäus a Klinsmann.

Na závěr Němci remizovali 1:1 s Kolumbií, přestože teprve v 88. minutě padla první branka. Na Littbarskiho trefu ale v nastavení odpověděl Rincón a Kolumbijci nakonec se třemi body postoupili do osmifinále. Spolu s nimi kromě vítězů Němců prošla dál i Jugoslávie, která vyhrála dva zápasy. Hráči SAE neuhráli ani bod a skončili poslední.

Také Skupina E měla svého otloukánka. Byla jím Jižní Korea, která nestačila na jediného ze svých tří soupeřů – Belgii, Španělsko a Uruguay. Skupinu vyhráli Španělé, přestože na úvod odehráli bezbrankový zápas proti Uruguayi. Pak si ovšem poradili s Koreou (výhru 3:1 zařídil Míchelův hat-trick) a s Belgií (Míchel a Górriz rozhodli o výsledku 2:1). Belgičané kromě Korey porazili Uruguay, a tak obsadili se čtyřmi body druhou příčku. Jihoamerická reprezentace ale rovněž pokračovala do play-off.

Mistři Evropy v remízové skupině F ani jednou nevyhráli

Velmi napínavý průběh přinesla Skupina F, ve které nebylo k vidění mnoho gólů. Přitom už v deváté minutě prvního zápasu vstřelil Gary Lineker gól do sítě Irska. Jenže ve druhé půli vyrovnal Sheedy a odstartoval tím sérii remíz, která tuto skupinu provázela.

První čtyři utkání skončila nerozhodně a do posledního kola tak šly všechny týmy se dvěma body. Na řadu přišly duely Anglie s Egyptem a Irska s Nizozemskem. Angličané vyhráli 1:0 díky trefě středního obránce Marka Wrighta.

Irsko s nabitým Nizozemskem i do třetice odehrálo remízový zápas. To jim nakonec oběma stačilo k postupu. Přesto byly výsledky Nizozemska zklamáním. Oranje v roce 1988 vyhráli mistrovství Evropy a na MS odjížděli s vidinou toho, že navážou na úspěchy vynikající reprezentační generace ze 70. let.

V nizozemském dresu se sešly hvězdy jako Ronald Koeman, Frank Rijkaard, Ruuud Gullit či Marco van Basten, přesto se tento tým prosadil v základní skupině MS 1990 pouze dvakrát.

Roger Milla dvěma góly pomohl Kamerunu k historickému úspěchu

Osmifinálová klání přinesla několik zajímavých zápletek. Ta zřejmě nejpamátnější se odehrála v Neapoli a postaral se o ni již zmíněný Roger Milla, který do utkání Kamerunu proti Kolumbii nastoupil jakožto střídající hráč až v 54. minutě.

Prvních devadesát minut gól nepřineslo, ale v prodloužení se děly věci. Milla ve 106. minutě otevřel skóre a o tři minuty později sebral daleko od brány míč brankáři Renému Higuitovi, který byl pověstný svými ofenzivními výpady. Milla posléze uklidil míč do prázdné brány a zvýšil na 2:0.

Bernardo Redín sice ve 115. minutě snížil na 1:2, ale postup do čtvrtfinále už Kamerunu neunikl. Kamerunci se tím postarali o největší úspěch afrického týmu v historii mistrovství světa.

Skuhravého hat-trick posunul Čechoslováky mezi finálovou osmičku

Do čtvrtfinále prošli i Čechoslováci. Těm se povedlo střetnutí s Kostarikou, kterou v Bari vyprášili 4:1. Na vysokém skóre se nejvíce přičinil „Bomber“ Skuhravý, který už ve 12. minutě přesnou hlavičkou otevřel skóre. Skuhravý pak dal další gól hlavou, ale fauloval při tom bránícího hráče a rozhodčí tuto branku neuznal.

Kostaričani v 54. minutě vyrovnali, jenže o devět minut později si Skuhravý zase našel hlavou míč ve vápně a vrátil Československu vedení. Luboš Kubík posléze parádní trefou z přímého kopu upravil na 3:1 a naši fotbalisti v tu chvíli měli zápas pod kontrolou.

Poslední slovo znovu patřilo vytáhlému útočníkovi z Českého Brodu, který v 82. minutě dovršil svůj hat-trick – jak jinak než hlavou – a dodal skóre finální podobu. Skuhravý byl s pěti brankami druhým nejlepším střelcem šampionátu, o jeden gól víc vstřelil pouze Schillaci.

Brazílie měla šance, ale Argentině zajistila postup Maradonova akce

Osmifinále nabídlo i zápasy velkých rivalů. Jedním z takových utkání byl bezpochyby souboj jihoamerických velikánů Argentiny s Brazílií. Obhájci titulu byli ve skupině nepřesvědčiví, Brazilci jí naopak prošli bez ztráty bodu.

Podle toho vypadal i úvod vzájemného duelu na turínském Stadio Delle Alpi. Brazílie byla okamžitě velmi aktivní a vytvořila si několik šancí. V 19. minutě dokonce Carlos Dunga nastřelil tyč.

Branková konstrukce zachránila Argentinu i chvíli po změně stran, když z rohu vápna tvrdě vystřelil Alemão. Blízko gólu byl také Careca, ale jeho hlavička zamířila nad bránu.

A tak se na gól čekalo až do 81. minuty, kdy na vlastní půlce převzal míč Diego Maradona. Argentinský kapitán ustál několik tvrdých soubojů a stále postupoval s míčem kupředu.

Tři Brazilci se pokusili Maradonu zastavit před vápnem, jenže ten chytře uvolnil Claudia Caniggiu, jenž byl sám před gólmanem Taffarelem. Caniggia jej kličkou obešel a uklidil míč do brány. Argentina vyhrála 1:0 a poslala Brazílii domů.

Rivalita Německa a Nizozemska pokračovala po skandálu z Eura 1988

Kromě jihoamerické bitvy nabídlo osmifinále i další epizodu tradiční evropské rivality mezi Západním Německem a Nizozemskem. V předchozích dílech našeho seriálu o mistrovství světa jsme zmiňovali zejména německé úspěchy, mezi nimiž vyčnívalo finále MS 1974.

Před šampionátem v Itálii se ale nizozemští fanoušci konečně dočkali katarze. V semifinále Eura 1988 totiž Oranje své úhlavní fotbalové nepřítele pokořili, díky van Bastenově gólu na 2:1 pár minut před koncem. Po zápase Ronald Koeman vzal dres soupeře Olafa Thona a naznačil, že si s ním utírá zadek. To pochopitelně vzbudilo v Německu nevoli a bylo zřejmé, že nizozemským vítězstvím rivalita obou reprezentací zdaleka nekončí.

O dva roky a tři dny později měl vzájemný souboj určit postupujícího do čtvrtfinále MS. Koeman stále patřil k největším oporám nizozemského celku, Thon naopak zůstal pouze na německé lavičce. Hrálo se na San Siru, které dobře znali van Basten, Gullit a Rijkaard – ti na tomto stadionu pravidelně nastupovali v dresu AC Milán.

Podle očekávání byl zápas plný velké nevraživosti mezi oběma týmy. K vidění byly tvrdé zákroky i verbální konflikty. Argentinský rozhodčí Loustau už ve 22. minutě vyloučil Völlera s Rijkaardem a oba celky pokračovaly v deseti.

Na rozdíl od červených karet byly góly k vidění až ve druhém poločasu. Jürgen Klinsmann v 51. minutě umístil do brány přízemní centr z levé strany a Němci vedli 1:0. Nizozemci měli několik možností vyrovnat, ale ani Němci nebyli bez šancí – důkazem budiž Klinsmannova střela do tyče.

V 85. minutě zakroutil Andreas Brehme střelu na zadní tyč a bylo to 2:0. Německo mělo postup v kapse, přesto si ještě zbytek zápasu zkomplikovalo. Van Basten využil kontaktu s obráncem ve vápně, velmi ochotně spadl, a Koeman v 89. minutě proměnil nařízenou penaltu. To ale bylo vše, mistři Evropy byli ze hry.

Irové proklouzli do čtvrtfinále, aniž by vyhráli jediný zápas

Husarský kousek se podařil reprezentantům Irska. Ti sice nevyhráli jediný zápas, ale přesto prošli do čtvrtfinále. Po třech nezáživných remízách ve skupině se Irové v osmifinále drželi osvědčené taktiky.

V utkání s Rumunskem se míč během 120 minut ani jednou nedostal do sítě, a tak musel rozhodnout penaltový rozstřel. Zatímco Irové všechny jedenáctimetrové kopy proměnili, za Rumuny v páté sérii selhal střídající Timofte.

To Italové se na rozstřel spoléhat nemuseli, přestože s Uruguayí hráli také poměrně dlouho bez gólů. Trn z paty ale týmu Azzurri vytrhl Schillaci, který v 63. minutě konečně skóroval. Sedm minut před koncem ještě pojistil vedení domácích Aldo Serena a Italové prošli mezi osm nejlepších týmů turnaje.

Stojković spasil Jugoslávii, Platt odmítl penaltový rozstřel proti Belgii

Jedním z osmifinálových hrdinů byl jugoslávský záložník Dragan Stojković. Ten v 78. poslal Jugoslávii do vedení proti Španělům. Ti se nevzdali a po šesti minutách bylo skóre znovu smírné, když vyrovnal Julio Salinas. V prodloužení si ale znovu vzala hlavní slovo jugoslávská desítka. Stojković v 93. minutě rozhodl o postupu svého národního týmu.

Do prodloužení dospěl i zápas Anglie s Belgií, který už se dokonce blížil penaltovému rozstřelu. Až do 119. minuty čekali diváci v Boloni na gól jen marně. Pak je však přeci jen uchlácholil David Platt, který vystřelil Anglii postup.

Nezáživná Argentina si zajistila semifinále skrz penalty

Argentina sice nepředváděla nikterak oslnivý fotbal, ale turnajem neustále postupovala dál a dál. Platilo to i ve čtvrtfinále, v němž Argentince vyzvala Jugoslávie. Žádné góly ale zápas nepřinesl, a tak za stavu 0:0 přišly na řadu penalty.

Jugoslávský osmifinálový hrdina Stojković minul hned v první sérii, poté se k němu přidali i Brnović a Hadžibegić. Na argentinské straně byli sice dva neúspěšní střelci, včetně kapitána Maradony, ale přesto rozstřel dopadl 3:2 ve prospěch obhájců titulu.

Slabý výkon předvedli i Irové, kteří ani ve čtvrtfinále nevsítili žádný gól. Tentokrát se jim ale nepodařilo dotáhnout zápas k remíze, protože ve 38. minutě neuhlídali Schillaciho. Itálie vyřadila Irsko a tažení domácího týmu pokračovalo až do medailových bojů.

Naši nedokázali skórovat a podlehli Západnímu Německu

Čechoslováci se ve čtvrtfinále postavili proti silnému Západnímu Německu. Ani tento souboj nenabídl gólové hody. Jeho rozuzlení měla na svědomí jediná branka z penalty. Tu zahrávali ve 25. minutě Němci poté, co si to Klinsmann namířil s míčem mezi Straku s Chovancem. Skončil na zemi a Lothar Matthäus nabídnutou výhodu proměnil.

Klinsmann sice uměl zákrokům přidat, ale československý tým si na křivdu stěžovat nemohl. Němci byli i ve zbytku zápasu lepší a před 73 tisíci diváky na San Siru mířili za postupem.

Přesto v 70. minutě došlo na spornou situaci, když v soupeřově vápně spadl Ľubomír Moravčík po kontaktu s Littbarskim. Rozhodčí ale tentokrát penaltu nenařídil. Naopak naštvanému Moravčíkovi ukázal druhou žlutou kartu a Čechoslováci dohrávali utkání v oslabení.

Do šance se ještě dostal Němeček, ale špatně si míč zpracoval, a tak v úniku ztratil výhodu oproti obráncům. Vystoupení naší reprezentace na MS 1990 tak skončilo ve čtvrtfinále.

Kamerunskou krasojízdu zastavil Gary Lineker

Gólově nejbohatší čtvrtfinále přinesla bitva Kamerunu proti Anglii. Kamerunští lvi v ní statečně usilovali o další senzaci. Po první půli prohrávali 0:1, ale ve druhém poločase v rychlém sledu otočili průběh utkání Kundé a Ekéké svými trefami v 61. a 65. minutě.

Anglie ale nakonec přeci jen postoupila do semifinále. Ve třiaosmdesáté minutě z penalty vyrovnal Lineker, který si v prodloužení stejný kop zopakoval. Ani ve druhém případě neselhal a ukončil tím kamerunskou pohádku.

Argentina zvládla další rozstřel a znovu postoupila do finále

Ani semifinálové utkání Itálie proti Argentině se nevešlo do standardních 90 minut. V dresu domácích se znovu prosadil Schillaci, jenž v 17. minutě zajistil Itálii vedení. Argentina ale ve druhém poločase srovnala krok zásluhou Caniggii, který hlavou potrestal chybné vyběhnutí brankáře Zengy.

Zápas probíhal ve velmi vyhrocené atmosféře plné tvrdých faulů a ústních rozmíšek. Žluté karty ale dostávali až na Gianniniho pouze argentinští hráči. Giusti ve 103. minutě uviděl už druhou a Argentina dohrávala prodloužení v oslabení, ale žádný gól už nepadl.

Penaltový duel začínali Italové. První tři střelci na obou stranách své kopy proměnili, ale ve čtvrté sérii neuspěl Roberto Donadoni. Po něm si vzal míč Maradona, který získal Argentině náskok.

V závěrečné sérii musel Aldo Serena skórovat, aby uchoval Italům naději. To se mu ovšem nepodařilo a na pátou argentinskou penaltu už nedošlo. Azzurri si museli nechat zajít chuť na další domácí finále, místo nich mohla Argentina nadále snít o druhém titulu v řadě.

Západní Němci si finále vybojovali rovněž díky pokutovým kopům

Naprosto totožně dopadlo i druhé semifinále, v němž se střetli Západní Němci s Anglií. Brehme v 60. minutě otvíral skóre, o dvacet minut později ale vyrovnal Lineker. Zápas rovněž dospěl až k penaltám, kde došlo ke stejnému scénáři jako v utkání Argentiny s Itálií.

Angličané zahajovali střelecký souboj a v prvních třech sériích byli všichni střelci bez výjimky úspěšní. Stuart Pearce pak ale selhal, čehož využil již zmíněný Olaf Thon. Chris Waddle vzápětí neproměnil šanci na srovnání skóre a Němci si mohli pátý kop odpustit.

Anglie po dvou výhrách v prodloužení do třetice ve vyřazovacím pavouku neuspěla. A nakonec jí nevyšlo ani utkání o třetí místo. V souboji poražených semifinalistů se jako první prosadil v 71. minutě Baggio, a i když Platt o deset minut později vyrovnal, Italové ještě získali výhodu pokutového kopu.

Schillaci jej proměnil a svým šestým gólem v turnaji se osamostatnil v tabulce střelců před Skuhravým. Zároveň tím stvrdil bronzovou příčku pro pořadatelskou zemi.

Argentina vs. Západní Německo: repríza finále z roku 1986

Po čtyřech letech se ve finále znovu střetnuli reprezentanti Argentiny a Západního Německa. Je to jediný případ v dějinách FIFA World Cup, kdy se finalisté potkali v rozhodujícím zápase o titul ve dvou po sobě jdoucích turnajích.

• Západní Německo: Illgner – Berthold, Buchwald, Augenthaler, Kohler, Brehme – Häßler, Matthäus (C), Littbarski – Völler, Klinsmann
• Argentina: Goycochea – Serrizuela, Simón, Ruggeri – Basualdo, Burruchaga, Lorenzo, Troglio, Sensini – Dezotti, Maradona (C)

Předchozí finále si dobře pamatovali nejen kapitáni Matthäus a Maradona. V německém týmu hráli před čtyřmi lety i Berthold, Brehme, Völler jako střídající hráč skóroval a Littbarski tehdy zůstal na lavičce. Za Argentinu do druhého finále v řadě nastoupili spolu s Maradonou ještě Ruggeri a také Burruchaga, autor vítězného gólu.

Finále z roku 1990 ale nepřineslo pouze výjimečné sportovní příběhy. Do historie se tento zápas zapsal také řadou ošklivých zákroků. Střetnutí poznamenaly i některé kontroverzní okamžiky. Mexický rozhodčí Codesal nenařídil penaltu po faulu na Augenthalera, stejně tak jeho píšťalka mlčela i na druhé straně poté, co Matthäus ve vápně fauloval Calderóna.

První (a záhy druhé) vyloučení v dějinách finále Mistrovství světa

Nechvalným způsobem se do dějin MS zapsal Pedro Monzón, který nastoupil z lavičky do druhého poločasu. Na hřišti však vydržel jen necelých dvacet minut, v pětašedesáté minutě totiž po tvrdém zákroku na Klinsmanna uviděl rovnou červenou kartu. Monzón se stal prvním vyloučeným hráčem ve finále mistrovství světa. Jeho zákrok zanechal na Klinsmannově holeni patnácticentimetrový šrám.

Monzón navíc nezůstal jediným vyloučeným Argentincem. V 87. minutě ho následoval také Gustavo Dezotti. Ten už měl na kontě žlutou kartu, když srazil Jürgena Kohlera za krk chvatem, který New York Times popsal slovy „jako z profesionálního wrestlingu“. Dezotti rovněž uviděl přímo červenou kartu. Spoluhráči ho vzápětí obklopili a došlo ke vzájemné strkanici.

Brehmeho proměněná penalta zajistila Západním Němcům třetí titul

Tou dobou už Západní Němci vedli 1:0, o což se krátce před tím zasloužil Andreas Brehme proměněným pokutovým kopem. Němci dotáhli utkání k nejtěsnějšímu vítězství a mohli slavit svůj třetí triumf ve FIFA World Cup. Byla to už jejich šestá finálová účast.

Trenér Beckenbauer dovršil svou unikátní sbírku: dokázal jako hráč i trenér zažít finále Mistrovství světa ve fotbale z obou stran – jako vítěz i jako poražený. To se nikomu jinému nepodařilo.

Argentinskému kapitánovi Maradonovi zbyly pouze oči pro pláč

Argentina se stala prvním finalistou MS, který nedokázal vstřelit branku. Taktika Argentinců byla po celý zápas zřejmá, snažit se bránit až do penaltového rozstřelu. Za celý zápas měli Albiceleste jen jedinou střelu na bránu.

Přestože v průběhu celého turnaje Argentincům tato strategie vycházela, ve finále poprvé selhala. Maradonovy oči pokryly přívaly slz, ikona argentinského fotbalu po utkání sváděla vinu na rozhodčí.

O pár měsíců později Maradona oslavil 30. narozeniny, jeho reprezentační kapitola tak ještě nebyla u konce. Argentinský kapitán mohl doufat, že svůj tým potřetí v řadě dotáhne do finále.

Zato Západní Německo už další šanci na MS nedostalo. Na začátku října 1990 došlo na Deutsche Wiedervereinigung, neboli znovusjednocení Východního a Západního Německa. Na dalším turnaji tak obhajoval mistrovský titul jednotný německý národní tým. Jak si vedl, to se dozvíte v příštím dílu...

MS 1990 ve fotbale – souhrn tabulek, výsledky zápasů